KAPITOLA DRUHÁ

SEDM CÍRKVÍ (ZJEVENÍ 2,1–3,22)

I. Shrnující poznámky ke kapitolám 2 a 3

A. Sedm církví

Sedm církví zmiňovaných v těchto dvou kapitolách byly skutečné církve v době raných apoštolů. Kromě toho, popisovaný stav těchto církví vykresluje jejich skutečnou situaci. Zároveň však těchto sedm církví představuje sedm stadií církve a jejich stav také vykresluje obecný stav církve v různých stadiích. Nedá se to však brát absolutně. Pouze říkáme, že církev po období apoštolů byla podobnější Efesu a církev druhého stadia byla podobnější Smyrně. Nicméně stav církve po době apoštolů nese podobnost stavu i ostatních šesti církví.

B. Sedm poslů

Každý dopis byl napsán poslovi. Již jsme se zabývali tím, kdo byli tito poslové. Doufám, že Pán vzbudí i nás, abychom byli poslové. Ačkoliv je každý dopis napsán poslovi, mluví také k církvi. Proto se tyto dopisy týkají každého věřícího.

C. Sedm způsobů, jak Pán představil sám sebe

V každém dopise náš Pán říká něco o sobě. Dále, to, co o sobě říká, odpovídá stavu každé církve. Například Efes je církev, která opustila lásku, a tak Pán zjevuje sám sebe jako Toho, který chodí uprostřed zlatých svícnů. Smyrna je trpící církev, a tak Pán představuje sám sebe jako Toho, který vstal z mrtvých, aby věřící byli ochotni podstoupit mučednickou smrt. Pergamos je světská církev; Pán se jim tedy ukazuje jako Ten, kdo má dvousečný meč, který je schopen svět odseknout. Thyatiry je zkažená a cizoložná církev; proto Pán zjevuje sám sebe jako Toho, kdo má oči jako plamen ohně a nohy jako zářící bronz, kterými je schopen zkoumat a soudit. Sardy jsou mrtvá církev; proto Pán předkládá sám sebe jako Toho, kdo má sedm Duchů Božích a sedm hvězd. Filadelfie je církev, která se věrně drží pravdy; Pán je tedy viděn jako Ten, který je svatý a pravý a který jim otvírá široce dveře pro dílo. Laodicea je církev plná lidských názorů; Pán se tedy představuje jako Hlava nade vším.

D. Význam jmen sedmi církví

Slovo „Efes“ znamená „uvolněný“. Takový byl stav jejich lásky. Slovo „Smyrna“ znamená „myrha“ či „utrpení“. To bylo období, kdy Římská říše pronásledovala církev. „Pergamos“ znamená „vysoká věž“, „manželství“ či „svazek“. Během tohoto období se římský císař Konstantin připojil ke křesťanství a církev si zajistila pozici ve světě. „Thyatira“ znamená „neúnavně obětovala“. To byl vzestup kněžstva během období římského katolicismu, v němž začalo docházet k modloslužbě. To můžeme považovat za nejtemnější a nejzkaženější období církve. Význam slova „Sardy“ je „obnovení“. To je období protestantské církve; její duchovní stav byl tak slabý, že byla jako mrtvá. „Filadelfie“ znamená „bratrská láska“. Před sto lety byla církev oživena. Malý počet křesťanů opustil denominace, spojil se v lásce a celým srdcem začal zachovávat pravdy z Bible. Slovo „Laodicea“ znamená „názory lidí“. To je stav dnešní církve plné názorů.

E. Sedmero „Znám“

Každý dopis obsahuje slovo „znám“. Pán zná naše jednání, dobré či špatné, i náš stav, smutný či radostný. Pán se snaží co nejvíce pochválit dobré, ale také tvrdě kárá to špatné. To je ukázka Pánova spravedlivého soudu.

F. Sedmero varování

Jelikož každá církev je v odlišné situaci, Pán podle toho varuje každou z nich. Varovná slova ke každé církvi najdeme v kapitolách 2 a 3: k Efesu (2,4-5), ke Smyrně (2,10), k Pergamu (2,14-16), k Thyatiře (2,20-25), k Sardám (3,2-3), k Filadelfii (3,9-11) a k Laodiceji (3,17-20).

G. Sedmero zaslíbení

Kvůli zachování svého svědectví Pán touží vzbudit vítěze v každé církvi. Proto jim dává zvláštní zaslíbení. Tato zaslíbení najdeme v následujících verších: Zjevení 2,7.10-11.17.26-28; 3,5.12.21.

H. Sedmero volání

Každý dopis obsahuje slova: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím“ (Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22). Těchto sedm dopisů je promluvou Pána samého. Proč se v nich tedy říká, že k církvím mluví Duch? Jelikož Pán mluvil přímo k Janovi, církve si mohly pouze přečíst dopisy, které napsal Jan. Proto bylo při čtení zapotřebí inspirace Ducha Svatého, aby mohly porozumět. Kromě toho, když byl Pán na zemi, nemluvil sám ze sebe, ale skrze Ducha. Dokonce i dnes Pán stále mluví skrze Ducha. Proto Zjevení říká, že Duch mluví k církvím.

Nyní se budeme podrobně zabývat těmito dopisy.

II. Církev v Efesu (Zjevení 2,1-7)

A. Zjevení 2,1

„Andělu [církve] v Efesu napiš: ‚Toto praví ten, který pevně drží těch sedm hvězd ve své pravici, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů.‘“

„Napiš“. Jan je Pánovým sekretářem, který zaznamenává Pánova slova.

„Církve v Efesu“. Církev má dvě stránky: jednou je tajemná církev, druhou je místní církev. Jednou je Tělo Kristovo, druhou je dům Boží. Církve, které jsou zmíněny v těchto dvou kapitolách, jsou církve místní. „Církev v Efesu“ se liší od „církve efeské“, protože církev v Efesu pouze sídlí v Efesu; nepatří k Efesu. Proto jsou takzvaná římská církev, řecká církev a čínská církev nebiblické.

„Andělu“. Tento dopis je dán andělu. To naznačuje, že je mnohem níže než Pavlův list Efeským, protože Pavel psal všem věřícím. Na tom vidíme, že mnozí věřící v té době již zemřeli nebo odpadli. Proto tento dopis mohl dostat pouze posel. Když dále porovnáme obsah těchto dvou listů, můžeme si uvědomit, že dřívější a pozdější stav této církve se velmi lišil. Efes se rozhodně stal uvolněným, bezútěšným a odpadlým.

Této církvi Pán představuje sám sebe jako Toho, „který pevně drží těch sedm hvězd ve své pravici, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů“. Chtěl, aby církev v Efesu a posel poznali, že má plnou autoritu; On zkoumá celou církev.

B. Zjevení 2,2-3

„Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost; vím, že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi.“

Tento oddíl je Pánovým slovem pochvaly. Tento oddíl pochvaly se dělí na tři stránky:

1. O nich

„Tvé skutky“. Jejich skutky musely být velmi dobré.

„Tvá námaha“. Museli pilně pracovat.

„Tvá vytrvalost“. Tato církev měla rodičovské srdce při snášení slabostí druhých.

2. O správě církve

„Nemůžeš snést zlé lidi.“ Viz 1. list Korintským 5.

„Vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou.“ Nepřijímali lidi do díla lehkovážně. I když někdo byl apoštolem, musel být vyzkoušen. Na tom vidíme, že měli značný duchovní vhled.

3. O vnějším díle

Vytrvali pro Pánovo jméno a nezemdleli.

Soudě podle výše uvedených charakteristik, církev v Efesu byla vskutku téměř dokonalá.

C. Zjevení 2,4

„Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku.“

I když církev v Efesu byla tak dobrá, Pán ji přesto měl za co pokárat – opustila svou první lásku. Možná se ptáme, jak to, že církev, která tak pilně pracovala, zároveň vnitřně nemilovala Pána. Avšak mnohá zkušenost nám říká, že člověk může navenek pilně pracovat, a přesto vnitřně opustit první lásku. „První láska“ je nejlepší a nejdokonalejší láska; je to panenská láska, kterou svatí obětují Pánu skrze Jeho lásku.

Možná se ptáme, jak mohli opustit svou první lásku. Možná, že zdůrazňovali práci více než lásku k Pánu nebo možná nebyli poslušní Pánu (J 15,10). Nicméně zde vidíme, že Pán si žádá naši lásku k Němu. Máme-li usilovnou námahu a duchovní moudrost, ale bez lásky, naše námaha a moudrost jsou k ničemu (1Te 1,2-3; 1K 13,2).

D. Zjevení 2,5

„Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív! Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání.“

Zde jim Pán říká o cestě obnovy:

(1) „Rozpomeň se, odkud jsi spadl.“ To znamená, že měli zjistit příčinu. Pokaždé, když někdo odpadá, musí to mít příčinu, a dokud ta příčina není objevena, není cesty k obnově. Z Pánova pohledu byla církev v Efesu navenek dokonalá, ale vnitřně spadla. Nejprve spadla vnitřně; potom spadla i navenek.

(2) „Učiň pokání.“ Učinit pokání není jen něco, co musí udělat hříšníci; věřící by také měli činit pokání. Kdykoliv dojde k pádu, je potřeba učinit pokání.

(3) „První skutky čiň“ (Kral.). Pokání je z negativní stránky, zatímco „činit první skutky“ je pozitivní. Z toho víme, že církev v Efesu nečinila první skutky. Co byly první skutky? Ačkoliv zde nejsou výslovně zmíněny, rozhodně víme, že to nejsou věci jako námaha, vytrvalost, píle, odmítání zlých osob a tak dále. Když si přečteme list Efeským, můžeme najít dva z jejich „prvních skutků“: Za prvé, byli věrní (1,1), a za druhé, dovolovali, aby Kristus byl Pánem (3,17).

 Ve Zjevení 2,5 Pán na jedné straně zmiňuje cestu obnovy a na druhé straně mluví o svém soudu. Nejprve uplatňuje svou lásku; potom uplatňuje svou spravedlnost. „Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání.“ Svícen představuje církev, jejíž zodpovědností je zářit, být svědectvím. Kde bylo to místo, z něhož svícen mohl být pohnut? To místo bylo před Pánem (1,12-13; 2,1). Být pohnut ze svého místa tedy znamená ztrátu pozice před Pánem a odmítnutí Pánem. To, že svícen ztratí svou pozici, znamená, že už nemůže dostávat olej (naplnění Duchem Svatým) od Pána, a výsledkem je, že nemůže zářit pro Pána. Problém zde tedy není otázka spasení, ale otázka díla a svědectví. Z Pánova pohledu je dnes mnoho církví, které jsou pouze svícny pohnutými ze svého místa.

E. Zjevení 2,6

„To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů, které i já nenávidím.“

Slovo „Nikolaité“ v původním jazyce znamená „ti, kteří si podmaňují druhé“. Jedná se tedy o sektu, která baží po moci a přisvojuje si vedoucí postavení. To Pán nenávidí. Církev v Efesu nenáviděla to, co nenáviděl Pán, sdílela Pánovo vnímání, a tak byla Pánem pochválena.

F. Zjevení 2,7

„Kdo má uši, slyš, co Duch praví [církvím]: Tomu, kdo vítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.‘“

To ukazuje, že tento dopis byl dán nejen církvi v Efesu, ale také všem církvím, které jsou ve stejném stavu jako církev v Efesu. I když jsou Pánova slova řečena všem církvím, kolik církví je skutečně schopno je slyšet? „Kdo má uši“ zjevuje, že v církvi byli mnozí, kteří neměli uši k slyšení. Proč neměli uši k slyšení Pánova slova? Nemluví se zde o fyzických uších, ale o duchovních uších. Když vezmeme do úvahy Matouše 13,13-15, můžeme pochopit, proč někteří neměli duchovní uši. Je to proto, že (1) neměli na srdci být duchovními a (2) báli se Pánova slova.

Nakonec Pán vyslovuje zaslíbení. „Tomu, kdo vítězí“ je v jednotném čísle. I když církev jako celek selhala, jednotlivci mohou usilovat o vítězství. Pán v těchto dopisech klade důraz na to, aby někteří zvítězili.

Odměnou pro vítěze je, že budou jíst ovoce života v Božím ráji. Ráj se zde pravděpodobně vztahuje na království nebes, protože království nebes přináší obnovu situace z Genesis 2. Stejně jako byla zahrada Eden na zemi, tak bude i ráj v království nebes. Vítězové budou s Pánem v ráji; jaká to bude radost! Nejen že budou v ráji, ale také budou moci jíst ovoce života. Od stvoření světa nikdo neochutnal ovoce života, ale tehdy se z toho budou těšit vítězové jako první.

III. Církev ve Smyrně (Zjevení 2,8-11)

Církev ve Smyrně zobrazuje stav církve v období přibližně od roku 100 do roku 313. Církev v Efesu byla chladná ve své lásce; církev ve Smyrně trpěla. To má velký význam, protože mnohokrát Pán dovoluje utrpení, aby oživil chladného a uvolněného věřícího.

A. Zjevení 2,8

„Andělu [církve] ve Smyrně napiš: ‚Toto praví ten první a poslední, který byl mrtev a ožil.‘ “

„Smyrna“ znamená „utrpení“, ale také může znamenat „myrha“. Myrha je drahocenná; toto utrpení je tedy drahocenné utrpení. Veškeré utrpení pro Pána je drahocenné. „První a poslední“ naznačuje, že Pán je navěky neměnný Bůh. Jaká útěcha to byla pro církev ve Smyrně!

„Toto praví ten…, který byl mrtev a ožil.“ Být mrtev a ožít bylo samozřejmě zkušeností a dílem Pána, když byl na zemi. Toto slovo však může také poskytnout největší útěchu, povzbuzení a pomoc věřícím ve Smyrně:

(1) Nejprve je tím zanechán vzor k následování. Jestliže Pán přijal smrt, když byl na zemi, neměli bychom o to více i my?

(2) Jelikož Pán trpěl až na smrt, dokáže s námi soucítit (He 4,15).

(3) Aby Pán dokonal Boží vůli a zvítězil nad nepřítelem, musel zemřít. My chceme totéž; proto i my musíme zemřít.

(4) Ačkoliv Pán zemřel, vstal z mrtvých. Jestliže tedy trpíme nebo dokonce přicházíme o život kvůli Pánu, máme naději vzkříšení; naše utrpení nebude marné.

B. Zjevení 2,9

„Znám tvé soužení a chudobu, ale jsi bohatý. Znám i urážení od těch, kteří sami o sobě říkají, že jsou Židé, ale nejsou, nýbrž jsou synagogou Satanovou.“

1. „Znám“

(a) Pán zná veškeré naše utrpení! Proto by naše srdce měla být uspokojena.

(b) Jelikož Pán zná naše utrpení, a přesto je neodstraňuje, taková utrpení pro nás musí být užitečná.

(c) Jelikož Pán zná naše utrpení, také musí vědět, jak nás odmění v budoucnosti.

2. Jejich utrpení

Utrpení církve ve Smyrně v té době bylo trojího druhu: (1) soužení, (2) chudoba a (3) urážení.

a. Soužení

Co je soužení? Soužení je vnější pronásledování v našem prostředí, jako např. protivenství, útoky, vyhnanství, útlak, bití, okradení a tak dále.

b. Chudoba

Máte-li během soužení dostatečný přísun peněz, tolik utrpení nepociťujete, protože, relativně vzato, bohatství vám usnadňuje tím projít. Jste-li však uprostřed soužení v chudobě, situace se stává ještě beznadějnější. Ačkoliv právě taková byla jejich situace, Pán přidal nanejvýš cenné slovo: „Ale jsi bohatý.“ V té době byla víra církve ve Smyrně bohatá (Jk 2,5) a její láska plná (1Te 1,3). Jinak, kdo by nepadl za takových okolností?

Církev ve Smyrně a církev v Laodiceji stojí vůči sobě v ostrém kontrastu (Zj 3,17); není možné, aby člověk byl ve Smyrně, před Pánem, a zároveň v Laodiceji, před světem.

c. Urážení

Urážení poškozuje naši pověst. Někteří dokážou snášet fyzické utrpení v soužení a chudobě, ale jen málokteří dokážou snášet poškozování své pověsti.

„Urážení od těch, kteří sami o sobě říkají, že jsou Židé.“ Urážení začalo od Židů. Když byl náš Pán na zemi, byl jimi urážen; neměli bychom být o to víc uráženi i my?

Čím vlastně uráželi? Uráželi pravdu spasení (Sk 13,45; 18,6; 19,9; 28,22; Ř 3,8), ale Pán řekl, že jsme blahoslaveni, když jsme tupeni (Mt 5,11).

Musíme si povšimnout ještě jednoho bodu – tj. těch, „kteří sami o sobě říkají, že jsou Židé, ale nejsou, nýbrž jsou synagogou Satanovou.“ Kdo vlastně byli tito lidé? Než budeme mluvit o této skupině lidí, měli bychom nejprve zjistit, kdo jsou praví Židé. Na základě listu Římanům 2,28-29, Jana 8,39-47 a listu Římanům 4,11-12 rozumíme, že pravý Žid je každý, kdo upřímně věří v Pána Ježíše. Jelikož tito lidé o sobě říkali, že jsou Židé, ale nebyli jimi, musí označovat skupinu Židů podle těla a skupinu judaistických následovníků.

Tito lidé měli organizaci a dá se říci, že byli judaistickou církví. Jejich učení bylo rovněž judaistické, napůl zákon a napůl milost, napůl víra a napůl skutky. Jejich systém následoval zákon; měli kněžský řád. Již v Pavlově době bylo takových lidí značné množství. Avšak v době knihy Zjevení se ještě více rozvinuli a zorganizovali. Jsou „synagogou Satanovou“. Tito lidé byli využíváni Satanem, aby kázali zdánlivě pravé, ale ve skutečnosti falešné evangelium.

C. Zjevení 2,10

„Neboj se toho, co máš trpět. Hle, Ďábel se chystá některé z vás dávat do vězení, abyste byli vyzkoušeni, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života.“

„To, co máš trpět,“ bylo to, čím dosud netrpěli. Jednalo se o něco navíc ke třem již zmiňovaným věcem. Je to skutečně utrpení za utrpením! Ale zde Pán předem říká: „Neboj se“, protože (1) strach je zdrojem selhání – když se nebojíte, neselžete; a (2) Pán již vydobyl vítězství – i když můžeme trpět, nakonec zvítězíme.

„Ďábel se chystá některé z vás dávat do vězení, abyste byli vyzkoušeni.“ Na začátku to bylo pouze protivenství a urážení, ale nyní to zesílilo do bodu uvěznění. Účelem tohoto uvěznění je: (1) zastavit veřejné svědectví věřících, a tím spoutat Pánovu pravdu; (2) oddělit věřící jeden od druhého, a tím zmenšit jejich sílu; a (3) způsobit vězněným utrpení. Na jedné straně to mělo způsobit radost Ďáblovi a na druhé straně to mělo způsobit, že věřící ochabnou. Ach, jak zlá je ďábelská taktika!

„Ďábel se chystá.“ Není zde zmíněn žádný člověk, ale je zde zmíněn konkrétně Ďábel. To je proto, (1) abychom neobviňovali lidi, ale nenáviděli Ďábla, a (2) abychom správně určili nepřítele a mohli mu odolávat.

„Budete mít soužení po deset dní.“ „Deset dní“ neznamená deset dní a deset nocí. Znamená to, že naše utrpení je po určitou dobu. Někteří tvrdí, že těchto deset dní je deset období velkého pronásledování Římskou říší.

„Buď věrný až na smrt.“ „Až na smrt“ naznačuje zabití. Když Ďábel vidí, že se vězení míjí účinkem, učiní další krok, aby věřící zabíjel. „Buď“ je zde způsob rozkazovací. „Věrný až na smrt“ znamená, že i když budou čelit smrti, nebudou milovat svůj život duše (Zj 12,11). Ach, satanské útoky však mohou dosáhnout pouze tohoto bodu. Jsme-li věrní, Satan již víc nezmůže.

„Dám ti věnec života.“ Ach, jak je nádherné toto zaslíbení. Jak požehnaná naděje! (Jk 1,12). Zjevení 2,10 neříká, že Pán dá život, ale že dá věnec, korunu života. Život získáváme uvěřením, ale věnec života můžeme získat pouze věrností. „Věnec“ naznačuje slávu; mluví se zde o spolukralování s Kristem a vládnutí v tisíciletí.

D. Zjevení 2,11

„Kdo má uši, slyš, co Duch praví [církvím]: Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.“

„Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.“ Zde se jasně mluví o zaslíbení vítězům. Z pozitivního hlediska jde o získání věnce života; z negativního hlediska jde o to, že jim druhá smrt neublíží. „Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.“ Jinými slovy, ten, kdo prohraje, tomu druhá smrt ublíží. Tak tomu věříme. Než budeme mluvit o „ublížení druhou smrtí“, promluvme si nejprve o vítězení a prohrávání, o kterých se hovoří. Jelikož zde zmiňované vítězení znamená být věrnými pravdě až na smrt, prohrávání musí být neochota k mučednictví. Proto tomu, kdo se bojí smrti a není ochoten podstoupit mučednictví, ublíží druhá smrt.

Nyní si položme otázku, co je druhá smrt. Když se podíváme do Zjevení 20,14-15, uvidíme, že druhá smrt se vztahuje na dobu po smrti a vzkříšení těla, kdy duch, duše a tělo budou uvrženy do ohnivého jezera. Jinak řečeno se jedná o věčné zahynutí. To věřící nikdy nepodstoupí (J 10,28).

Ublížení druhou smrtí se liší od druhé smrti samotné. Stejně jako je věčný život v kontrastu s druhou smrtí, tak je věnec života v kontrastu s ublížením od druhé smrti. Stejně jako se život liší od věnce života, tak se druhá smrt liší od ublížení druhou smrtí. Dále, protože věnec života se týká království, ublížení od druhé smrti se také týká království nebes. Ublížení druhou smrtí tedy nikdy nemůže znamenat věčné zahynutí.

Nyní můžeme mluvit přímo o tom, co znamená ublížení druhou smrtí. Co je druhá smrt? Druhá smrt je to, čím bude nevěřící, jehož duše již trpěla v podsvětí po jeho fyzické smrti, věčně trpět ve svém duchu, duši a těle po svém vzkříšení a budoucím soudu u velikého bílého trůnu. Co znamená, že někomu ublíží druhá smrt? Ublížení druhou smrtí znamená, že odpadlí a nevěrní věřící budou po svém vzkříšení ještě trpět během království, i když se nejedná o věčné zahynutí. Když o tom mluvím, musím chválit Pána za Jeho spravedlnost, protože i když vítězové mohou podstoupit mučednictví ve světě, během království jim druhá smrt neublíží a místo toho dostanou věnec života. Poražení, kteří nejsou ochotni podstoupit mučednictví, jsou ušetřeni utrpení v tomto světě, ale bude jim ublíženo v království nebes a nedostanou věnec života. Kdo si zvolí utrpení v tomto věku a získání slávy v budoucnosti?

Tento rozdíl nám ukazuje jeden předobraz ve Starém zákoně. Lidé v Sodomě byli spáleni ohněm uvnitř města (Gn 19,24-25); to můžeme přirovnat k druhé smrti. Lotova žena se proměnila v solný sloup mimo město (v. 26; L 17,32); to můžeme přirovnat k ublížení druhou smrtí.

IV. Církev v Pergamu (Zjevení 2,12-17)

Církev v Pergamu znázorňuje stav církve od 4. do 7. století. I to největší pronásledování ze strany světa nemohlo církev zničit; proto Satan změnil svou útočnou taktiku proti církvi. Zde se již svět nestaví proti církvi, ale místo toho Římská říše, největší světová říše, přijala křesťanství za své státní náboženství.

A. Zjevení 2,12

„Andělu [církve] v Pergamu napiš: ‚Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč.‘“

Podle původního jazyka má slovo „Pergamos“ dvojí význam: (1) manželský svazek, což se týká vztahu mezi církví a světem; a (2) vysoká věž, což se týká postavení církve ve světě.

„Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč.“ Ostrý meč má dvojí funkci: jednou je rozdělit svazek mezi církví a světem, a druhou je soudit církev, která je spojena se světem.

B. Zjevení 2,13

„Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn Satanův; avšak pevně držíš mé jméno a nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan.“

„Vím, kde bydlíš.“ Církev je příchozí v tomto světě; má povahu příchozího, stejně jako náš Pán byl příchozím na zemi. Jak je žalostné, že církev nyní ztratila svou povahu příchozího. Místo toho se zabydlela na této zemi a získala zde pozici. To je úpadek církve do světskosti. Kromě toho, její bydliště v Pergamu je vysoká věž; má to nejvyšší postavení, autoritu a slávu. Z vnějšího pohledu se církev velmi rozšířila, získala postavení, moc a slávu, ale ve skutečnosti je nyní církev zkažená a poražená. Zodpovědností církve ve světě je bojovat proti nepříteli, ale církev nyní bydlí v místě, kde je trůn Satanův. Jak je žalostné, že Satan má postavení v církvi!

„Ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan.“ V těchto sedmi dopisech není kromě Antipa zmíněno žádné jméno jiného věřícího. Na tom vidíme, že Antipas je velmi důležitý. Proč byl Antipas zabit? Protože pevně držel Pánovo jméno a nezapřel Pánovo slovo. Byl zabit, protože byl věrný svědectví. „Avšak pevně držíš mé jméno a nezapřel jsi mou víru.“ Když byl Antipas naživu, věrně stál osamocen, a přesto díky tomu stálo celé Tělo. Ale když byl zabit, celé Tělo bylo otřeseno.

C. Zjevení 2,14

„Ale mám několik věcí proti tobě. Že tam máš lidi, kteří drží učení Balaámovo, který učil Baláka položit nástrahu před syny Izraele, aby jedli maso obětované modlám a smilnili.“

Balaám byl prorok bažící po bohatství. Dnes jsou mnozí lidé, kteří jdou kázat kvůli penězům. Balaámovo učení mělo spojit Izraelce s pohany. I dnes je mnoho lidí, kteří obhajují spojení se světem. Balaám byl najat Balákem, a stejně tak, od té doby, co se Konstantin připojil ke křesťanství, mnozí byli „najati“ vládci. Důsledkem Balaámova učení bylo: (1) „Jedli maso obětované modlám“, tj. spojení s jinými náboženství; a (2) „Smilnili“, tj. přátelství se světem.

D. Zjevení 2,15

„Tak i ty máš některé, kteří stejně drží učení Nikolaitů.“

Toto období znázorňuje dobu, kde celá Římská říše přijala křesťanství. Jelikož většina lidí nerozuměla pravdám v křesťanství, několik málo lidí se muselo ujmout duchovních záležitostí. Byla přijata hierarchie a důsledkem toho se tento systém stal určitým druhem učení.

E. Zjevení 2,16

„Učiň tedy pokání! Ne-li, brzy k tobě přijdu a budu s nimi válčit mečem svých úst.“

Mečem je zde, stejně jako ve verši 12, Pánovo slovo, které má rozseknout náš vztah se světem. Jestliže slyšíme Pánovo slovo, ale nečiníme pokání a nerozejdeme se světem, toto slovo se stane mečem, který nás soudí.

F. Zjevení 2,17

„Kdo má uši, slyš, co Duch praví [církvím]: Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“

Zde jsou vítězům dána dvě zaslíbení:

(1) „Tomu dám skrytou manu.“ Mana je předobrazem Krista (J 6,49-51). Veřejnou manu měli všichni Izraelci, ale skrytá mana byla zachována pro Kenaan (Ex 16,33). Všichni věřící přijímají Kristovo spasení, ale pouze vítězové se těší ze skrytého podílu Krista, podílu, z něhož se obyčejní lidé těšit nemohou.

(2) „Tomu dám bílý kamének.“ V apoštolské době se konaly volby tak, že do nádoby byly vloženy bílé kaménky, na nichž byla napsána jména. I když vítězové ztratili příležitost být zvoleni ve světě, Pán jim dá bílý kamének, na němž je napsané nové jméno, které nezná nikdo jiný. To ukazuje Pánovo schválení.

V. Církev v Thyatirech (Zjevení 2,18-19)

„Thyatira“ znamená „neúnavně obětující“. To znamená, že byla plná mnoha obětí. Pánovo slovo se stává stále silnějším. Všichni čtenáři Bible v tom rozpoznávají římskokatolickou církev.

A. Zjevení 2,18

„Andělu [církve] v Thyatirech napiš: ‚Toto praví Syn Boží, který má oči jako plamen ohně a nohy podobné bronzu.‘“

Zde Pán o sobě říká, že je:

(1) „Ten, který má oči jako plamen ohně“ a které mohou vším proniknout a všechno rozlišit.

(2) „Syn Boží“, na čemž si má římskokatolická církev uvědomit svůj blud vyvyšování Marie.

(3) Ten, který má „nohy podobné bronzu,“ schopné vykonávat soud. To, co oči odsoudí, nohy pošlapou.

B. Zjevení 2,19

„Znám tvé skutky a tvou lásku, věrnost a službu, tvou vytrvalost a tvé poslední skutky, hojnější než ty první.“

Tomu se velmi podivujeme. Jak je možné, že zkažená římskokatolická církev může mít tolik dobrých skutků? Musíme si uvědomit, že to bylo řečeno malému počtu poslů. I když většina lidí byla poražena, stále zde byli někteří velmi dobří. To můžeme prokázat církevními dějinami. [Poznámka redakce: V původním rukopisu chybí zbývající část až do konce 3. kapitoly.]